Stalo se módou usilovat u nás o zaměstnání někde v kanceláři, a to nejlépe na co nejvyšších postech. Kdekdo chce být vlivným úředníkem, který si hoví někde v teple, dá pár razítek a má vystaráno. A ne-li to, pak chce být kdekdo aspoň umělcem nebo nějakým moc se nenamáhajícím šéfem čehokoliv. A manuální práce? Třeba někde v továrně nebo dílně? Tak to ani náhodou.
Prostě jsme nabyli dojmu, že je fyzická práce něčím podřadným, něčím, co je snad jedině pro ostudu. A kdo by se namáhal, kdo by si špinil prací své ručičky? To ať dělá někdo jiný. Nějaký odpad společnosti nebo gastarbeiteři. Případně ať se to k nám rovnou doveze z nějaké jiné země s levnou pracovní silou a nižšími ekonomickými nároky.
Máme tedy spoustu těch, kdo se věnují zbytečné úředničině, i spoustu těch, kdo jsou raději nezaměstnaní a čekají na teplý flek, který jako jediný akceptují. Zatímco kdyby tito vzali jinou práci, měli by se možná dokonce daleko lépe a zaměstnavatelé by jim div ruce neutrhli.
Bohužel tak nemáme dost těch, kdo by třeba pracovali v oboru tak důležitém, jako je kovovýroba. I když je význam takových pracujících nesporný, i když platí dodnes pomalu doslova o úřednících a nich písnička, kterak „na šest lidí toho druhu, jeden dělník u soustruhu, ten je sotva uživí, což se dneska už i ví“.
A kdekdo tak už dnes ani netuší, co to je obrážecí nůž a k čemu tento slouží. Všichni raději chtějí přijít k hotovému, ale jen málokdo ví, že nebýt zrovna tohoto vybavení, těžko by se nám kovy obráběly. Bez soustruhů s kotoučovými, drážkovacími, dvoubřitými a dalšími obrážecími noži by to vlastně dost dobře nešlo. A pokud nemá některý podnik jak toto vybavení, tak i schopné pracanty, nemůže uspět.
A zatímco se obrážecí nože seženou snadno, je to s těmi dělníky často horší. Protože ti raději studují nesmyslné obory a pak jsou na podpoře. Namísto aby je naplňoval pocit z dobře odvedené práce, jaký může nabízet i kovovýroba.
